Řada rodičů si občas posteskne, proč právě oni mají zlobivé, netrpělivé, vzteklé, neposlušné atd. dítě? Proč? Jsou unavení, vyčerpaní a frustrovaní. Dělají všechno pro ně, tak proč není doma klid?
Nikdo nám nedal k výchově manuál a tak jako rodiče se učíme za pochodu. Co funguje na jedno dítě, na druhé vůbec i když jsou to sourozenci.
Tak se na to spolu podívejme :-):
Děti báječně „nasávají“ celkovou atmosféru, která u nás doma panuje. Atmosféru, která panuje vzájemně mezi rodiči. Nikdy si z dětí nedělejme soudce a vrbu našich partnerských kolizí. Vycítí i nevyřčené napětí.

Je náš čas s dětmi pro ně plnohodnotný? Všimla jsem si, že se nám tu rozmáhá takový nešvar v podobě představy, že když my dospěláci jsme doma, tak máme pocit, že je to společný čas s dětmi. Např. vaříme oběd či večeři a je to přece pro ně. Společně koukáme na televizi a když nás moc otravují, dáme jim tablet a „jdi do svého pokoje“! Toto by asi žádné dítě neoznačilo za hezký hřejivý pocit společného okamžiku. Stačí chvilka dítě obejmout, pomazlit, nechat ho vypovídat, přečíst pohádku, zahrát si s ním hru podle jeho přání. Jak jednoduché a přesto v dnešní hektické době pro někoho nad jeho síly.

Dávejme si bedlivý pozor, co směrem k dítěti vypouštíme. Pro nás dospělé to může být nadsázka, ironie nebo myšleno vtipně, ale dítě do nějakého období neumí rozpoznat ironii. Co mu řekne jeho rodič, jeho nejbližší člověk, bere velmi vážně. A je to pro něho zraňující. Nepeskujme děti před okolím. Tímto dává totiž rodič najevo hlavně svému okolí, že si uvědomuje, že dítě něco nezvládlo a on jako rodič to nenechá jen tak a vychovává ho. Rodič si kompenzuje tímto především své ego. Situaci, pozornost v danou chvíli přehodí na dítě. Vám jako dospělým by bylo příjemné, kdyby vás před ostatními někdo peskoval? Anebo „jen“ upozornil na nějaké nevhodné chování?

Je dobré vědět, že děti mají úkol nás rodiče něco naučit anebo také odnaučit. Jedná se hlavně o naše převzaté programy od našich rodičů a předků. Život se neustále vyvíjí a některé výchovné metody, co platily dříve, dnes už jsou zastaralé.
Proto je dobré dříve než se rozkřikneme na dítě, se zastavit a zkusit zapátrat „Co mi tato stále se opakující situace přináší? Co mám pochopit, naučit se, změnit? Neopakuju náhodou stejná slova, co mi říkala moje máma a já jsem to tak nesnášela??“

Z hlediska moudrosti vlastně zlobivé dítě neexistuje :-). Přišlo nás zdokonalit.
A jestli někde něco vázne, musíme my dospělí, začít hledat u sebe.

Na co si dát pozor?
1) vyhněme se srovnávání s ostatními dětmi. Každý ale opravdu každý je individualita. Je ovlivněn pořadím, jakým do rodiny přišel a i svými osobními dary, talenty, úkoly a dharmou, svým vývojem a zráním. „Jen se podívej, jak sousedovic Pavlínka pěkně papá, počítá, čte atd…“
2) zajímejte se o něj. Dejte mu najevo, že je pro vás dítě důležité, ba to nejdůležitější na světě a vyžehlené košile či mail do práce může počkat.
3) neurážejte. Nezdůrazňujte jeho chyby. Je to lidská chybující bytost a je to zcela přirozené :-). Dospělí dělají řadu chyb celý život… Vyzdvihujte jeho pozitivní stránky. Žádné dítě si nelibuje sebemrskačsky ve svých špatných vlastnostech. Ono je velmi dobře vnímá, ale neumí situaci zatím řešit lépe…
Chyby nás učí, že příště to máme udělat jinak. Nic víc, nic míň!)
4) nepřenášejme na dítě své strachy. „Spadneš, něco Tě přejede, nastydneš se, zůstaneš celý život hloupý, nic se nenaučíš, nevyděláš si ani na slanou vodu!“ To jsou naše strachy a když je dítěti nepředáme, vůbec se jimi nemusí zabývat a žít je :-)!

Tento článek by mohl být dlouhý několik stran a pořád by bylo o čem psát. Mým cílem není vás zahltit, ale inspirovat. Čerpám ze své praxe, kde pozoruji, že bolesti z dětství, pokud si je „nezpracujeme“ člověka ovlivňují celý život. Ať je vám dvacet nebo osmdesát. I v tomto věku může křivda z dětství stále velmi živě bolet.

S láskou Markéta